Hospodářské dno je plné slz, vzteku a zoufalství.

Teď je mi tak fajn. Mám před sebou svůj obrovský kytičkovaný hrnek s čajem, miminko v bříšku se spokojeně vrtí a je mi prostě dobře na duši i na těle. Zítra odpoledne si zajdeme s Ondrou do wellness a Eliška bude s babičkou. Zvládám postupné realizace mých kreativních nápadů, hospodářství, mateřství, rekonstrukci i těhotenství. Dokonce jsem si teď v týdnu přečetla knížku!

Ale před dvěma týdny ve středu bych takto nemluvila. 

Podařilo se mi totálně se ve všem utopit. Byla jsem na dně a absolutně zoufalá.

Ale než budu pokračovat je důležité vědět, že jsem moc chtěla chovat dojné kozy. A proto, jsme si koupili dvě kozičky Andělku a Mitulku.

Jak se mi to podařilo se sesypat?

Ono to nebylo zas až tak moc těžké… Rekonstruujeme dům. Všude je prach, bordel a nijak výrazně rychle se nám to neposouvá. Do toho máme hospodářství (s jednou vřískající kozou, která hraje nejen v tomto článku výraznou roli), dvouletou Elišku, další miminko v bříšku a před dvěma týdny jsme z toho už všichni onemocněli.

Bez té nemoci to ještě šlo, pak jsme se v tom utopili a to celá rodina.

Máme kozu Mitulku, které umřelo kůzlátko a od té doby je, slušně řečeno, extrémně hlasitá. Takhle, ona byla vždycky dost uřvaná, ale v rámci určitých mezí se to dalo zvládat. Bylo nám jí samo sebou líto a očekávali jsme, že bude třeba dva týdny naříkat. Bohužel se její nářek přetransformoval v obrovské vyřvávání. Na pastvě, kde se všichni ostatní pásli, řvala s trávou v hubě, v chlívku se senem v hubě, prostě pořád.

Po dvou měsících jsme na tom byli s nervama už dost špatně. Nebydlíme úplně na samotě. Kozy jsme museli velmi často zavírat, na pastvu jsme je dávali co nejdál od „civilizace“. Až jednoho dne jsem v absolutním zoufalství objednala protištěkací obojek.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. 

Ještě než stihl dorazit, stala se tragédie. Odpoledne jsem dala kozy na pastvu. Klasicky na dlouhé vodítko, tak jako vždycky a s Eliškou jsme si lehly do postele a pustili si pohádku (pořád jsme byly nemocné).

Pak jsem slyšela Ondru, jak na mi přes dveře říká: „Andělka se oběsila.“

Nevěřila jsem mu.

Ale bylo to tak. Nechápu, jak se jí to povedlo. Měla zamotanou zadní nožku a ležela tam. Nemohla jsem tomu uvěřit, ani když jsem ji tam viděla. Pomalu tomu nemůžu uvěřit ani teď s odstupem, když to píšu. Bylo to hrozný.
Ano, kolem páté hodiny začaly mečet. Dřív to bylo tak, že když začaly, byl to důvod jít je zkontrolovat, případně vymotat nohu, převázat je jinam apod. Jenže, co Mitulka řve pořád i s trávou v tlamě, přestali jsme tam chodit furt. Byli bychom tam totiž skoro pořád.

Andělka. Světlá kozička s andělským výrazem. Nikdy nemečela. Když měla tři čtvrtě roku, měla falešnou březost a nalilo se jí vemínko. Dojila jsem ji bez toho, aby měla první kůzlátka. Napoprvé porodila dva krásné statné a zdravé kozlíky.

Zároveň to byla nejlekavější koza, jakou jsem za svůj život potkala. Byla extrémní plašan, ale ušly jsme spolu už tak dlouhou cestu. Přes pozitivní motivaci jsem ji naučila na dojící stůl i chůzi na vodítku. Přišla si pro mlsku, nechala se podrbat. A teď byla pryč. Mladá koza. Umřela nám v době, kdy měla pod sebou dva dvouměsíční kozlíky. Za chvíli bych ji začala dojit. Dokonce i teď, když to píšu, derou se mi znovu slzy do očí.

Jak se to stalo?

Myslím si, že se asi musela něčeho leknout. Měla trochu zamotanou zadní nohu, tak je možné, že se lekla a nějak blbě spadla… Ale nevím. Nikdy se nám něco podobného nestalo a paseme takto kozy už několik let.

Kozlíci překvapivě téměř nemečeli. Byli se svou tetou, už se normálně pásli i žrali seno a zvládli situaci nad mé očekávání. Ne tak Mitulka a já.

Její mečení se během úterý a středy nedalo vydržet. Ve středu jsem jí zkusila dát ten slavný protištěkací obojek. Nelíbilo se mi to, ale už jsem byla ze všeho tak zoufalá, že jsem do něj vkládala své poslední naděje.

Schválně jsem je ten den nechala po dlouhé době na volno v ohradě, aby si nemohla s obojkem ublížit, kdyby se náhodou polekala (jinak v ohradě už bývat nemohli, dávali jsme je buď na pastvu co nejdál, nebo zavírali do chlívku, protože se to řvaní neslo celou vesnicí). Obojek moc nefungoval. Koza řvala dál.

Odpoledne přijel Ondra, okamžitě z toho jejího řvaní začal být nervní a šel je dát na pastvu. Mitulka tam po chvíli začala tradičně ječet jak na lesy (kozlíci se normálně pásli). Šla jsem se podívat co se děje, protože by bylo i nebezpečné, aby měla ten obojek na špagátu a zjistila jsem, že obojek už na sobě nemá.

Šla jsem za Ondrou a ptala se ho, co se děje. Schválně jsem je nechala v ohradě, aby mohla mít ten obojek. Řekl mi, že ten krám zahodil. Že jí dával chleba a v tom okamžiku (aniž by mékla) ji to koplo. Že tohle dělat nebudeme. Tečka.

Ano, samozřejmě měl pravdu. A já to taky tak cítila. Jenže v ten okamžik zhasla má poslední naděje. Sesypala jsem se. Bylo jasné, že takovouto kozu si prostě nemůžeme nechat. Ač krásně stojí při dojení, je hodná a mazlivá, tak prostě nemůže pořád ječet. Nežijeme tu sami a prostě se to nedá.

Brečela jsem zoufalstvím. Během jednoho týdne se mi můj kozí sen obrátil v trosky.

V období, kdy jsem se měla začít těšit z domácích sýrů mi jedna koza umřela a soužití s druhou se stalo nesnesitelným. Sedla jsem k počítači a napsala inzerát. Pak jsem si vlezla do sprchy a všechno ze sebe vyřvala. Jak je mi to všechno líto! Jak šíleně mě to mrzí! Že vím, že s tím obojkem to bylo zoufalé, ale že jsem už prostě nemohla dál. Že jsem se tak těšila na to mlíčko a na to, jak to bude s kozíma holkama super. Všechny mé kroky k tomu směřovaly už dva roky a teď se mi to sesypalo, jak domeček z karet.

Přišlo mi to tak nespravedlivé!

Ale uvědomila jsem si, že takhle jsme to nikdy nechtěli. Nechtěli jsme se kvůli hospodářství stresovat, chtěli jsme ho mít pro radost. A to, abychom se cítili dobře, je zásadní. Dáme ji prostě pryč, klidně i zadarmo, jen ať se nemusí porážet. Třeba někam na samotu. Třeba se po druhých kůzlatech zklidní.

Uklidnila jsem se. Srovnala jsem se sama se sebou. Smířila se s tím, že to tak bude nejlepší. Když jsem šla dojit, brečela jsem u toho a všechno té koze řekla. I to, že jsem na ni dala inzerát a že ji musíme dát pryč. Prosila jsem ji, aby zkusila být aspoň trochu potichu, abychom si ji mohli nechat. Řekla jsem jí, jak moc mě to mrzí a že ji mám moc ráda. Hladila jsem ji po boku a po hlavě a u toho řvala jak želva.

Ve čtvrtek byla potichu až do čtyř hodin do odpoledne.

Já se nějak zklidnila a smířila se situací. Posunula jsem dojení na osmou hodinu večer a ráno. Večer už jsme byli po večeři, Eliška často už spinkala a já si nechala dojení, jako poslední denní povinnost. Přestala jsem její mečení řešit a už nikdy ji nešla kvůli tomu podojit dřív (ani o pět minut).

No a ono to začalo být lepší. Byla jsem klidná sama v sobě a jako by se uklidnilo i mé okolí. Když začala řvát, šla jsem ji normálně zavřít a víc se tím netrápila. Zkušebně jsem se prošla po hlavní cestě, a když křičela z chlívku, tak to už nebylo tak strašný. A pokud nikoho z nás neviděla, začala křičet až odpoledne.

Zklidnili jsme se nějak všichni. A pořád ji máme. Párkrát ještě bylo mečící rodeo, ale rozhodli jsme se jí ještě dát šanci. A v sobotu si půjdeme půjčit kozla. Sice se Mitulka ještě neprčí, ale třeba ji Ferda trochu umírní.

Zároveň jsem srovnaná s tím, že jakmile by situace byla opět neúnosná a stresující, že ji prostě dáme pryč. A to je to zásadní. Vím, co chci a už i vím, za jakou cenu. A i když dojnou kozu chci moc, tak už ne za každou cenu. Pohoda, radost a klid to je pro mě nejpodstatnější. Mám hospodářství a chci si užívat jeho krás, tak jak se nám to krásně dařilo, ne se jím nechat manipulovat a neúměrně stresovat.

Co si z tohoto článku vlastně máte odnést?

  • I v absolutním zoufalství musíte najít cestu k sobě.
    Ta vás povede. Uvnitř sami sebe najdete směr, který jste ztratili. Mluvte nahlas, křičte a řekněte si, co potřebujete, aby vám bylo líp.
  • Je-li stresový faktor živý (a vy už fakt nemůžete) řekněte to.
    Normálně to řekněte i tomu zvířeti. Klidně brečte, řvěte, nechte emoce ať jdou ven. Ono se vám uleví. A dost možná budete mít i pocit, že vám ten tvor rozumí.
  • Kde je vaše štěstí?
    Jak jste si život na hospodářství vlastně představovali? Co jsou vaše pilíře štěstí a pohody? Napište si, co vám navozuje příjemné pocity spojené se životem na venkově. U mě je to třeba plápolající oheň v kamnech, voňavý bylinkový čaj, pozorování zvířat u krmení, pěnění nadojeného mléka, ale třeba i nahlas puštěný gramofon a tanec v obýváku.
  • Udělejte z toho alespoň jednu věc hned.
    Jakmile se trochu uklidníte, udělejte něco z toho, co jste si napsali. Vraťte se do pohody a až v ní budete, zkuste se na všechno podívat znovu. S láskou a pochopením hlavně sami k sobě. Buďte k sobě laskaví a tolerantní. Nemusíte nikomu nic dokazovat a ani sami sobě. Je důležité to vědět...

Nejdůležitější v našich životech je být sami v sobě a znát vlastní cestu. A dokázat ji najít i ve chvílích, kdy se ztrácíme. Není to vždy snadné. Ale jde to. Právě i tím, aby člověk na hospodářství věděl kde stojí a kam kráčí, se zabývám v první části e-booku Farmařím! A Baví mě to!  Mít jasný koncept je cesta ke spokojenému životu na hospodářství, protože jinak se to může opravdu snadno zvrhnout a člověk si toho mnohdy ani nevšimne.

Pokud vás láká život na hospodářství, ale nevíte, zda by to bylo pro vás. Koukněte na můj e-book Mám farmářské srdce? 6 otázek, které by si měl ujasnit každý začínající hospodář. Může vám v mnohém napovědět. Dám vám ho jako dárek. 🙂

Jsem máma, farmářka a kreslířka. Nenapravitelný snílek a milovník svobody. Život na venkově, hospodaření, naladění na rytmus roku a vše propojené vlastní kreativitou. To jsou mé cesty ke svobodě a šťastnému životu, které ukazuji i ostatním.

Jsem autorkou e-booku Farmařím! A Baví mě to! Objevte kouzlo efektivity a začněte si naplno užívat krásy farmaření! Více informací najdete ZDE.>>

A kreslícího video návodu Kreslím, kreslíš, kreslíme! Více informací najdete ZDE.>>

Více o tom, kdo jsem, si přečtěte tady. >>

Chcete být ve skupině stejně naladěných lidí? Máme uzavřenou skupinu na facebooku a rádi Vás vezmeme mezi sebe.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů