Jsem máma. A tak trochu alternativní. V čem? No baví mě kontaktní rodičovství, chození bosky a ekologie snad ze všech stran.

Mateřství mě naučilo vážit si času, naučilo mě efektivitě. Naučila jsem se zahlazovat hrany, být otevřená a tolerantní. Už vím, že na světě je spousta správných cest. A nenutím nikoho jít po té, kterou jsem si zvolila já. 

Vždy jsem si velmi přála být mladou maminkou. Dnes je mi šestadvacet a myslela jsem si, že v tomto věku budu mít už alespoň dvě děti. Taky jsem si myslela, že mi bude péče o děti, domácnost a hospodářství stačit ke štěstí.

Inu mám zatím jednu dcerku a s překvapením jsem po roce a půl na rodičovské dovolené začala toužit po další seberealizaci.

Tou dobou jsme bydleli asi půl roku ve vlastním domě a bez internetu. Vyzkoušela jsem si obrovský internetový půst a ano vlastně jsem byla spokojená. Zbavila jsem se (ač poměrně malé) závislosti na facebooku a neměla jsem potřebu se dozvídat něco o jiném světě, než ve kterém jsem se fyzicky pohybovala.

Jenže co ta seberealizace?

Inu vrátila jsem se ke kynologii a začala vést agility pod místním kynologickým klubem. Už při shánění překážek jsem začala narážet na potřebu toho se opět PŘIPOJIT. Půjčovala jsem si po večerech manželův telefon a seděla vždy nalepená u okna a hledala, objednávala, mailovala. Nedalo se to dělat jinak, máme krásný starý dům a přes metrové stěny prostě neprojde dovnitř signál... :-D

Před Vánoci jsme pořídili internet domů. Byla jsem za to opravdu vděčná. Dívám se na něj teď úplně jinak než dřív a beru ho hlavně jako skvělého pomocníka.

STŘIH - Věříte na náhody?

Já nevěřím na náhody. Loni na podzim ke mě přišla kniha od Stáni Stiborové o Podnikání z pláže. Prostě ke mě měla přijít... Úplně jsem ji zhltla a dost mě fascinovala. S překvapením jsem pak zjistila, že se dá ještě pokračovat dál a třeba se i přihlásit do on-line kurzu. No co vám budu povídat...to byl ten můj směr. Objevila jsem díky tomuto kurzu to ONO co mě prostě obrovským způsobem baví a čím chci i nadále žít a propojovat svůj živý a on-line svět.

Chci psát, chci tvořit a chci to dělat hlavně pro sebe a pak i pro všechny ostatní co to potěší. Naučila jsem se vidět hodnotu sebe sama tam, kde by mě to dřív vůbec nenapadlo.

Zjistila jsem, že to určitým způsobem jde zvládat a že mě to velmi baví. To, že po mě po pár hodinách práce zůstane třeba článek, který si může přečíst spousta lidí, mi dává smysl. Zjistila jsem, že mě to nabíjí. Prostě je to něco, co po mě (ač virtuálně) zůstává a je vidět. :-D

Nevím vlastně, kam mě má "blogerská" cesta dovede. Ale i kdyby jediným bonusem do mého dalšího života, mělo být to, že si sama sebe víc cením, tak to stojí za to.

Spokojená máma je základ VŠEHO.

Netuším kolik budeme mít nakonec dětí. Netuším kdy přijdou... Ale věřím tomu, že tak jak to bude, tak to pro nás bude právě to nejlepší. Věřím tomu, že naše setkání bude pro nás i naše děti úžasné dobrodružství a že se toho spolu opravdu mnoho naučíme. Těším se na to. Nijak to už neplánuju, ale absolutně to přijímám.

Zároveň vím, že chci jít dál svou cestou a že ji chci provázet mateřstvím. Aby to byl partnerský doprovod ruku v ruce, bez předbíhání a nebo vláčení za sebou. Tak mi držte palce. ;-)