Kdo jsem? - Klára

Jsem krásná farmářka.

Tak schválně, co v tom slyšíš? Vnímáš tu esenci a poselství těch dvou slov? Nebo ti jako první skočí na mysl pýcha, namyšlenost, troufalost a možná i zášť?

Zkusme to znovu.

Jsem krásná farmářka. Jsem kreslířka ze statku. Jsem toužící básnířka. Jsem žena. Jsem žena, která dokáže zářit. Jsem žena, která dokáže uctívat muže. Jsem žena, která poznala životadárnou sílu touhy. Jsem žena, která se umí dotknout božství. Poznala jsem obrovskou a uchvacující sílu polarity a absolutně ji uctívám.

Taky jsem žena, která je někdy strhaná z dětí, která má trápení, která se necítí dostatečně krásná, jedinečná, úžasná, milující a milovaná.

ALE umím si tyto propady dnes prožít tak, že mě nasytí, očistí a posunou zase o něco blíž k lásce, k Bohyni, k Bohu.

Představte si, že si vytvoříte svůj vysněný život, poskládáte si ho jako domeček z karet, splní se vám vše, co jste si před pár lety přáli a plánovali. A najednou se dostanete do fáze, kdy celou svou bytostí cítíte, že musíte fouknout.

Že nemůžete žít tak, jak jste. Víte, že je to nevyhnutelné, máte pocit, že uvnitř zemřete a popřete svou základní podstatu, pokud zůstanete.

Ale fouknout, znamená vzdát se všeho. Rozsypat všechny karty. Vzdát se svého vypiplaného snu. Pro něco, pro nic. Pro to neuchopitelné cosi co cítíte uvnitř své tolik toužící duše.

Objektivně máte vše co potřebujete ke štěstí a vám to zoufale nestačí.

Má cesta ke kreslení

Přesně tohle jsem si zažila.

Foukla jsem.

Můj domeček z karet se zřítil.

Sbírala jsem jednu kartu po druhé a přitom přemýšlela, zda tuto kartu opravdu chci ve svém životě mít.

Většinu těch karet jsem milovala, ale věděla jsem, že mi tam nějaká chybí. Dnes už vím, že to je ta nejdůležitější karta pro nasycený a rozzářený život (alespoň pro ženu).

Kdyby jste ji měli vybarvit, byla by v odstínech od jemně růžové po sytě rudou.

Byla by zářivá, jedinečná, dokonalá, protkaná tajemstvím a touhou.

Ano, to po čem jsem neskutečně moc toužila (ač velmi dlouho nevědomky) byl hluboký milostný vztah s člověkem, který skutečně bude mou druhou polovinou. S člověkem pro kterého budu chtít zářit a on mě bude chtít vidět.

Má cesta k farmaření

Někdy jsem pochybovala, ale většinou jsem věřila tomu, že takové vztahy existují.

V okamžicích, kdy se moje srdce pro něco skutečně rozhodlo, jsem vždy objevila i praktické řešení. Bylo to jako bych sedla v noci do auta, rozsvítila světla a pomalu se rozjela vpřed. Viděla jsem vždy jen kousek před sebe a netušila kam jedu. Jediné co jsem věděla s absolutní jistotou bylo, že musím jet. A s každým ujetým metrem se mi zase víc osvětlovala cesta přede mnou…

Před šesti lety jsem byla neúspěšná studentka, která toužila po tom mít už rodinu.

Tolik jsem si přála miminko.

Z neúspěšného studování mě nejvíc deptalo to, že si tím oddaluju možnost mít už rodinu. Tou dobou mi titul byl už úplně fuk. Deptala mě moje situace. Přála jsem si vypadnout už pryč z města, mít domeček na vesnici a hospodářství.

Vše co jsem si tenkrát přála se mi do pár let splnilo.

Otci mých dcer jsem na začátku našeho vztahu otevřeně řekla, že chci rodinu a že ji chci brzy. Že pokud to vidí jinak, nechci s ním ztrácet čas.

Neutekl. Do roka jsme byli zasnoubeni a já těhotná. Do dvou let jsme měli po svatbě, měli jsme malou Elišku a kupovali jsme dům. Do tří let jsme už měli zaběhnuté funkční hospodářství a začínali rekonstruovat dům. Do čtyř let jsem byla znovu těhotná a stihli jsme postavit krásná kachlová kamna a zrekonstruovat kuchyň a koupelnu. Měli jsme asi měsíc na to uklidit 🙂 než jsem v únoru 2019 doma v obýváku porodila naši Anežku. Pak jsme chtěli konečně chvíli odpočívat, ale mě posedla myšlenka stavby koupacího jezírka, po kterém jsem opět tolik toužila. Dodělali jsme ho 14. října 2019. A jen díky pravidelnému otužování v něm jsem se po psychické stránce držela nad vodou. Kdo neznáte WimHoffa, ale znáte depky, tak koukněte…

Naše manželství se nám rozpadlo pod rukama, aniž bychom si toho v průběhu vůbec všimli.

Až dnes vidím zcela jasně to, jakou ohromnou sílu moje touha měla. Tvořivou i ničivou. Neuměla jsem s ní tehdy ale zacházet lépe.

Někdy jsem pochybovala, ale většinou jsem věřila tomu, že takové vztahy existují.

Před šesti lety jsem byla neúspěšná studentka, která toužila po tom mít už rodinu.

Tolik jsem si přála miminko.

Vše co jsem si tenkrát přála se mi do pár let splnilo.

Otci mých dcer jsem na začátku našeho vztahu otevřeně řekla, že chci rodinu a že ji chci brzy. Že pokud to vidí jinak, nechci s ním ztrácet čas.

Naše manželství se nám rozpadlo pod rukama, aniž bychom si toho v průběhu vůbec všimli.

Až dnes vidím zcela jasně to, jakou ohromnou sílu moje touha měla. Tvořivou i ničivou. Neuměla jsem s ní tehdy ale zacházet lépe.

Nicméně pojďme k tomu co se dělo, když jsem opravdu foukla.

Na Silvestra jsem už věděla co musím udělat a že si s mužem musíme dát pauzu. Že nás to buď spasí, nebo potopí. Jediné co jsem nevěděla, tak kam půjdu.

Ale i tady to zafungovalo. V okamžiku, kdy jsem se opravdu vnitřně rozhodla, se mi jakoby náhodou vytvořila v hlavě myšlenka na babiččin byt v Šumperku. První dny byly tak těžké, najednou jsem neměla žádné své záchytné body. Nemohla jsem si ráno zaběhnout do jezírka, zatopit si v našich krásných kamnech, nasosat se energie u zvířátek, uvařit si dobré jídlo z vlastních surovin.

Byl leden a v Šumperku břečková zima. S Eliškou a kočárkem se nedalo dojít moc daleko, tak jsme chodily tak maximálně do parku a na hřiště. Byl to mazec. Několikrát jsem to chtěla vzdát a okamžitě se vrátit domů. Ale cítila jsem, že je ještě třeba zůstat. Když jsem to už nemohla vydržet tak jsem se rozhodla udělat si výletní turné po rodině. Jely jsme Pardubice, Praha, Brandýsek a pak zpět.

Po návratu domů to bylo špatné. Dokonce jsem onemocněla tak, že jsem se nebyla schopná udržet na nohou…

Na výročí svatby jsme se rozešli.

Vůbec jsem netušila kam mě to zakutálí. Potřebovala jsem s někým mluvit. O tom všem. S někým absolutně nezaujatým. Domlouvala jsem si setkání s terapeutkou, s jednou to nevyšlo, druhá mi nesedla. Napadl mě člověk o kterém jsem trochu věděla už z dřívějška. Znala jsem jeho fotky. Z jeho fotek jsem znala jeho zahradu. Měla jsem pocit, že mi zvládne naslouchat. Ozvala jsem se mu a setkali jsme se. Očekávala jsem příjemné setkání, úlevu, určitý sociální relax. Ale mělo to něco víc. Přesah se kterým jsem nepočítala.

Celou cestu domů jsem měla ústa zkroucená do úsměvu. Cítila jsem se po dlouhé době tolik nasyceně.

Dnes to už všechno chápu.

A děkuji každý den za to, že vedle něj mohu večer usínat.

Už rozumím té obrovské touze po hluboké lásce, kterou v sobě mám. Už rozumím i tomu, že sama mohu být láskou. Kdykoliv se rozhodnu. Kdykoliv si vzpomenu. Už chápu tu píseň od Elánu…veď že za to može len jediná vec a tou je, a tou je a tou je zanedbaný sex.

„Tím jediným, co rozhýbává kolo života, tím jediným, co udržuje tok energií, je sex.“

Zdroj: Žena je láska

Můžeš mít krásný dům, žít splněný sen svého života, můžeš mít krásné děti, naplňující práci, ale pokud nevpustíš do svých dní erotickou část tvého já, budeš mít pořád pocit, že ti něco chybí.

Nebudeš pořádně vědět co to vlastně je, ale nebudeš hluboce spokojená a šťastná.

Stále mluvím o lásce. Ale je důležité, ba zcela zásadní lásku prakticky DĚLAT! Prostě zvednout dlaň a pohladit. Do diáře nakreslit srdíčko. Nezavírat se před láskou ani tehdy, když nám ubližuje. Je tam i když ji nevidíme. Je základním kamenem každé emoce. VŽDYCKY TAM JE!

VŽDYCKY TAM JE.

Jen někdy je zraněná, někdy se bojí, někdy zuří, někdy žárlí…

Ale je tam.

A ty se můžeš naučit ji tam najít. Můžeš se naučit prožívat emoce plně, tak že tě zcela prostoupí, pohltí a očistí. Vztek pro tebe nově může být nabíjející očistnou sprchou lásky.

Nekecám.

PS: Já to taky ještě neumím vždy. Ale když se to daří, je ten život neskutečně lahodnej.

Pac a pusu!