Kreslím, koukám se na to, co kreslím, používám dokonce i tu fintu s tužkou a palcem, kdy si měřím vzdálenosti, ty pak přenáším na papír do obrázku a stejně můj obrázek vypadá, jako by ho už požvýkala kráva a pak ho vyplivla. Je tak divně křivej, jakoby pomačkanej a realitě vzdálenej na stovky honů.
Jo, taky jsem to tak měla. Bavilo mě kreslit, ráda jsem kreslila z hlavy a to vypadalo hezky (nebo to rozhodně bylo koukatelné). Jakmile jsem se snažila kreslit něco reálného, něco co jsem viděla před sebou, nebo podle předlohy, tak to nešlo.
Nešlo mi to, obrázek byl křivý, divný a vyloženě nehezký.
Ale je pravda, že jsem to nijak zvlášť neprožívala a prostě jsem kreslila, jen to co mi šlo a kreslila buď z hlavy, nebo vůbec. Taky jsem se ubírala směrem, který byl kreslení opravdu hodně vzdálený. Nějakým způsobem se mi podařilo se tolik zamotat a zmást ve svých talentech, že jsem nastoupila na VUT chemickou fakultu a tam začala válčit. Pod vytvořenou domněnkou, že prvák je nejtěžší, jsem na škole zůstala tři roky. Nerada nedokončuji. Dělalo mi obrovské psychické problémy se jen smířit s tím, že bych to mohla nedodělat.
Ale já už prostě nemohla. Neměla jsem žádnou motivaci. Věděla jsem, že chemií se ve svém životě živit nechci a tak, když jsem se měla připravovat na opakování zkoušky z organické chemie, jsem se v nějakém vrcholu zoufalství, prokrastinace a zachování psychického zdraví přihlásila na kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou.
Kurz byl dvoudenní a konal se v Ostravě. Byl to perfektně strávený čas a dobře investovaných pár stovek. Prokreslit víkend jsem tenkrát opravdu potřebovala. Až budete mít někdy depku, tak to taky zkuste.
Kreslili jsme portrét. Většinou se tyhle kurzy dělají právě na portrét, protože kresba obličeje je jednou z nejtěžších disciplín. Já jsem tehdy kreslila Johnyho Deppa (je to můj oblíbenec).
Od té doby jsem žádný další portrét nekreslila. Po kurzu jsem se opět vrátila ke studování chemie a vydržela u toho ještě asi půl roku, než jsem se z toho už fakt málem sesypala a nechala to plavat.
Toto všechno, se stalo ještě předtím, než jsem vůbec začala objevovat svůj autorský rukopis a pak hledat levné a jednoduché cesty k digitalizaci svých obrázků.
Nedokážu dnes přesně říct, zda můj „jiný pohled na kreslení“ započal už tenkrát. Ale s jistotou mohu říct, že dnes se již na kreslení dívám jinak. Dřív jsem kreslila SVOU PŘEDSTAVU toho, co ve skutečnosti kreslím.
Já jsem se na to sice koukala, ale má mysl si to přetvářela k obrazu svému a já jsem kreslila to, co jsem si VYMÝŠLELA.
JÁ JSEM NEKRESLILA REALITU.
Nekreslila jsem ty konkrétní čáry, které byly vidět. Jen vzdáleně jsem se přibližovala realitě. A má realita byla velmi zkreslená, právě mým mozkem, mým vnímáním skutečnosti.
Co je možná nejdůležitější, tak že dnes už nekreslím celek. Nekreslím dům, Hurvínka nebo auto. Já kreslím přesně tu danou čáru, ten oblouk, to tmavší a světlejší místo. Kreslím tyto jednotlivé dílčí prvky a z nich postupně vznikne ten celek. Není potřeba kreslit ten celek jako takový. Je to o tom, že se na to dívám jinak. Nedívám se na strom, dívám se na tu strukturu, dívám se na to, co lze zachytit a to pak převedu na papír.
Na kurzu jsme na to tenkrát měli hezké cvičení. Dostali jsme dva papíry na sobě a instrukci, že vždy máme cca 1 cm papíru odhalit a nakreslit a takto pořád až do konce (viz obrázek). Vtip byl v tom, že jsme vůbec nevěděli, co kreslíme. Postavu jsme dostali otočenou hlavou dolů, takže jsme ani nepoznali, že se jedná o člověka. A tím, že jsme si nic nedomýšleli, jsme to prostě nakreslili.
K tomu abych napsala tento článek, mě přivedlo takové uvědomění, které jsem prožila při kresbě jednoho obrázku pro mou maminku. Mamka organizovala tábor pro babičky s dětmi a tématem byl pohádkový rok. Poprosila mě o kresbu čtyř ročních období tak, aby každé mělo své pohádkové postavičky.
Pustila jsem se do toho a v průběhu kreslení, jsem si uvědomila, že už opravdu kreslím jinak, že se na to dívám jinak. Že už kreslím jen ty čáry. Že už kreslím jen to, co opravdu vidím. Že si to NEVYMÝŠLÍM a to je na tom to zásadní. To je ta změna.
Najednou už pak nemáte pokřivený obrázek, ze kterého sice poznáte, že je tam džbán a jablko, ale k té realitě se to neblíží.
Když se podívám na ty své obrázky, tak mohu bez nějakého pochlebování svému egu říct, že se opravdu velmi blíží originálu. Všechny pohádkové postavy jsou kreslené podle předlohy a pak vhodně umístěné do výsledného obrázku.
Pokud chcete kreslit obrázky tak, aby vypadaly reálně podle konkrétní předlohy, tak se zaměřte jen na to co opravdu vidíte.
Nemusíte vůbec začínat nějak smysluplně. Začněte od toho, kde vám to bude nejlépe navazovat na sebe. Není potřeba začít kreslit napřed hlavu a pak tělo.
Kreslíte jen čáry a je jedno kam která čára vede. Je úplně jedno, že to na začátku a v průběhu vypadá tak nějak divně.
Dodržujte rozměry, dodržujte tvary a dodržujte vzdálenosti. A až to dokreslíte, tak najednou zjistíte, že to je ono. Že je to ten obrázek, co jste chtěli nakreslit a on se z těch čar najednou nějakým zázračným způsobem vyloupl.
A tohle je to kreslení pravou mozkovou hemisférou.
Pokud se snažíte kreslit realitu, tak si musíte uvědomit to, že pokud váš obrázek zatím nevypadá reálně, tak nekreslíte to, co vidíte, ale kreslíte to, co si vymýšlíte. Kreslíte svou představu skutečnosti, která není reálná, a proto to nevypadá reálně. Takhle jednoduché to je.
A když budete chtít obrázek (ať už kreslený podle reality nebo fantazie) chtít převést do digitální podoby, mohu vás to naučit.
Z PAPÍRU DO DIGITÁLNÍ PODOBY A PAK UŽ KAMKOLIV CHCETE!
